Mlátili je a stejně neohnuli hřbet. Bojovali proti komunistům za nás všechny.

Mlátili je a stejně neohnuli hřbet. Bojovali proti komunistům za nás všechny.

Můj prastrýc, mlynář z Polničky, byl komunistickým režimem v 50. letech internován. Musel pracovat v uranových dolech a následně byl vězněn na Borech, kde také oslepl. V roce 1960 se mohl vrátit do svého mlýna a žít tam až do své smrti.. Během těchto let ale na jeho mlýně mleli jezeďáci. Můj prastrýc, i když byl slepý, dokázal jako jediný pořádně nastavit mlýn tak, aby správně fungoval. Jezeďákům pomáhal mlít šrot, aby jejich krávy a prasata měly co žrát. 

Můj pradědeček byl sedák. V roce 1951 nedodal, co měl dodat, konkrétně vejce. Na základě toho byl zatčen, uvězněn a celá jeho rodina byla přestěhována mimo hranice okresu. I on se vrátil do svého rodného domu, který mu byl zabaven. V roce 1968 si mohl svůj vlastní dům koupit. Když se vrátil, to první co udělal, bylo, že klekl na zahrádku a vlastníma rukama trhal ten plevel, který tam za ty roky vyrostl.

Proč se o těchto dvou příbězích zmiňuji? Ani jeden z těchto mužů, přestože se na nich komunisté dopustili zločinů proti lidskosti, nebyl zhrzený, nepodlehl, neohnul hřbet, nikam nevstoupil, na nikoho nenadával. Oba se dívali dopředu, pracovali, do svých rodin šířili to, v co věřili a co si mysleli.

Taková by měla být i naše společnost. Neměli bychom se ohýbat, ale sebevědomě se dívat dopředu, bojovat a otevřeně říkat své názory. Od komunistického puče letos uteklo 73 let. Je důležité si tehdejší události připomínat. Bohužel se občas zapomíná na výraznou roli studentů. Tisícovky z nich v těchto dnech hájili demokracii. A i když byli mláceni Lidovými milicemi, neohnuli hřbet a bojovali, dokud mohli. Nesmíme zapomínat, ale musíme se dívat dopředu a inspirováni těmito vzory stát pevně za ochranou demokracie, pravdy a spravedlnosti.